330 let od Kozinovy smrti: příběh, který žije dál 330 Jahre nach Kozinas Tod: Eine Geschichte, die weiterlebt

Kozina má výročí, no a? Vždyť už je to hrozně dávno. 330 let, co Jana Sladkého Kozinu pověsili. A proč? Protože hájil něco, co už dávno nebyla pravda. Varovali ho, nedal si pokoj a zaplatil životem. Jak to, že nebyl zapomenut? Chodové si o něm povídali, a ještě víc si vyprávěli o Lomikarovi, který je zlomil. Vlastně dlouho žil mezi lidmi hlavně Lomikarův příběh. Přece on to byl, koho si podle chodské legendy z trhanovského zámku odnesl ďas v podobě černého psa.

Proč vlastně tak moc Chodové věřili, že se jich netýkají povinnosti ostatních venkovských obyvatel? Protože měli privilegia a hlavně, psaly o tom staré kroniky. Známý kronikář Václav Hájek z Libočan uváděl, že už od roku 1040 je kníže Břetislav osvobodil od běžných povinností poddaných za to, že budou hlídat hranice. Co na tom, že si známý kronikář často vymýšlel… Jak to měli vědět? Prostě to bylo napsané, tak to musela být pravda – navíc, když kronikář říkal to, čemu tolik chtěli věřit.

Jenže v době Jana Sladkého Koziny, po třicetileté válce se doba zásadně změnila. Co nebylo na papíře či na pergamenu znovu potvrzeno tím, kdo vládl, neplatilo. Staré pergameny se přestřihly velkými nůžkami a bylo. Chodové už dávno nehlídali hranice a byli jen obyčejní poddaní. Jejich páni chtěli jen to, co jim podle tehdejšího práva patřilo, tedy práci a bezvýhradnou poslušnost. Skálopevná víra Chodů narážela na tvrdou realitu. Právní tahanice přešly v odmítání poslušnosti, které přijeli potlačit vojáci. Za několik dní bylo po rebelii. A aby už žádná další nebyla, rozhodl Wolf Maxmilián Lamingen, zvaný Lomikar, vůdce odporu exemplárně potrestat. Pro výstrahu a na pamětnou všem.

Lomikarovi to vlastně vyšlo, protože další chodská rebelie už nebyla. Ale ani ne rok po popravě Jana Sladkého Koziny sám náhle zemřel. Zůstaly po něm železné hamry v Peci pod Čerchovem, textilní manufaktura v Kdyni, sklárny. Přinesl na Chodsko podnikatelského ducha, ale přesto zůstal v paměti kraje jako zloduch, co Chody ponížil a nechal popravit Kozinu.

Příběhy jsou velmi mocná zbraň i prostředek k hojení ran. Chodové cítili nespravedlnost, a tak si vyprávěli příběh o zlém Lomikarovi, kterého Bůh za jeho špatnost potrestal. Pověst zaujala literáty, jako byli Božena Němcová a Alois Jirásek. Ti jej zasadili do nových souvislostí národního boje 19. století a staronový hrdina Kozina byl na světě. Mikoláš Aleš mu dal tvář a později jej ztělesnil ve známém filmu Martina Friče Vladimír Ráž, dobrý král Miroslav z Pyšné princezny.

Už je to 330 let, co Jan Sladký Kozina nedobrovolně odešel z tohoto světa, ale vzpomínka na něj žije dál. Že asi nikdy neřekl nejznámější chodskou větu? Do roka ha do dne… Co na tom. Chodové jeho příběh potřebovali, aby se vyrovnali se změnou postavení. Češi Kozinu potřebovali, aby si dodali odvahy a čerpali naději v boji o svou identitu. Co by na to řekl sám Kozina, kdyby to všechno mohl vidět? A co Wolf Maxmilián Lamingen? To se můžeme jen domýšlet. A stejně tak můžeme přemýšlet, jak se svět od jejich časů hrozně proměnil, a lidé zůstali stejní.

Tak pánové, čest vaší památce. Oba patříte k Chodsku, k Čechám, k naší historii. Díky za to. Na vaši počest a legendu si připijeme plzeňským, jinou legendou, která se zrodila pár stovek metrů od osudné šibenice o 147 let později. To už je ale zase jiný příběh.

Chcete-li navštívit místo, kde byl Jan Sladký Kozina ve čtvrtek 28. listopadu 1895 oběšen, vydejte se do areálu Plzeňského Prazdroje. Skromný pomník připomínající městské popraviště najdete nedaleko vodárenské věže.

Kozina hat ein Jubiläum, na und? Das ist doch schon ewig her. Vor 330 Jahren wurde Jan Sladký Kozina gehängt. Und warum? Weil er etwas verteidigte, was längst nicht mehr wahr war. Man warnte ihn, aber er hörte nicht auf und bezahlte dafür mit seinem Leben. Wie kommt es, dass er nicht in Vergessenheit geraten ist? Die Choden erzählten sich Geschichten über ihn und noch mehr über Lomikar, der sie gebrochen hatte. Tatsächlich lebte vor allem Lomikars Geschichte lange Zeit unter den Menschen weiter. Denn er war es, den laut einer Choden-Legende der Teufel in Gestalt eines schwarzen Hundes aus dem Schloss Trhanov mitgenommen hatte.

Warum glaubten die Choden eigentlich so sehr daran, dass die Pflichten der anderen Landbewohner für sie nicht galten? Weil sie Privilegien hatten und vor allem, weil alte Chroniken darüber berichteten. Der bekannte Chronist Václav Hájek aus Libočany berichtete, dass Fürst Břetislav sie bereits 1040 von den üblichen Pflichten der Untertanen befreit hatte, damit sie die Grenzen bewachen würden. Was machte es schon, dass der bekannte Chronist oft erfand… Wie sollten sie das wissen? Es stand einfach geschrieben, also musste es wahr sein – zumal der Chronist das sagte, was sie so gerne glauben wollten.

Doch zur Zeit von Jan Sladký Kozina, nach dem Dreißigjährigen Krieg, hatten sich die Zeiten grundlegend geändert. Was nicht auf Papier oder Pergament vom Herrscher erneut bestätigt wurde, galt nicht. Die alten Pergamente wurden mit großen Scheren zerschnitten, und das war’s. Die Choden bewachten längst nicht mehr die Grenzen und waren nur noch einfache Untertanen. Ihre Herren wollten nur das, was ihnen nach dem damaligen Recht zustand, nämlich Arbeit und bedingungslosen Gehorsam. Der unerschütterliche Glaube der Choden stieß auf die harte Realität. Die Rechtsstreitigkeiten mündeten in eine Verweigerung des Gehorsams, die Soldaten unterdrücken sollten. Innerhalb weniger Tage war die Rebellion beendet. Und damit es keine weitere gab, beschloss Wolf Maxmilián Lamingen, genannt Lomikar, den Anführer des Widerstands exemplarisch zu bestrafen. Als Warnung und zur Erinnerung für alle.

Lomikar hatte damit tatsächlich Erfolg, denn es gab keine weitere Chod-Rebellion mehr. Aber nicht einmal ein Jahr nach der Hinrichtung von Jan Sladký starb Kozina selbst plötzlich. Er hinterließ Eisenhütten in Pec pod Čerchovem, eine Textilmanufaktur in Kdyně und Glashütten. Er brachte den Unternehmergeist nach Chodsko, blieb aber dennoch in der Erinnerung der Region als Bösewicht, der die Choden erniedrigte und Kozina hinrichten ließ.

Geschichten sind eine sehr mächtige Waffe und ein Mittel zur Heilung von Wunden. Die Choden empfanden Ungerechtigkeit und erzählten sich daher die Geschichte vom bösen Lomikar, den Gott für seine Boshaftigkeit bestrafte. Die Legende faszinierte Literaten wie Božena Němcová und Alois Jirásek. Sie setzten sie in den neuen Kontext des nationalen Kampfes des 19. Jahrhunderts, und der alte neue Held Kozina war geboren. Mikoláš Aleš gab ihm ein Gesicht, und später verkörperte ihn Vladimír Ráž, der gute König Miroslav aus dem Film „Die stolze Prinzessin“ von Martin Frič.

Es ist nun schon 330 Jahre her, dass Jan Sladký Kozina unfreiwillig aus dieser Welt schied, aber die Erinnerung an ihn lebt weiter. Dass er den bekanntesten Satz der Choden wohl nie gesagt hat? In einem Jahr, auf den Tag genau… Was macht das schon. Die Choden brauchten seine Geschichte, um sich mit ihrer veränderten Stellung abzufinden. Die Tschechen brauchten Kozina, um sich Mut zu machen und Hoffnung im Kampf um ihre Identität zu schöpfen. Was würde Kozina selbst dazu sagen, wenn er all das sehen könnte? Und was würde Wolf Maxmilián Lamingen sagen? Wir können nur vermuten. Und ebenso können wir darüber nachdenken, wie sehr sich die Welt seit ihrer Zeit verändert hat, während die Menschen doch dieselben geblieben sind.

Also, meine Herren, wir ehren Ihr Andenken. Sie beide gehören zum Chodsko, zu Böhmen, zu unserer Geschichte. Vielen Dank dafür. Zu Ihren Ehren und zu Ehren Ihrer Legende stoßen wir mit Pilsener an, einer weiteren Legende, die einige hundert Meter von dem schicksalhaften Galgen entfernt 147 Jahre später entstand. Aber das ist schon wieder eine andere Geschichte.

Wenn Sie den Ort besuchen möchten, an dem Jan Sladký Kozina am Donnerstag, dem 28. November 1895, gehängt wurde, begeben Sie sich zum Gelände der Pilsner Urquell Brauerei. Ein bescheidenes Denkmal, das an den städtischen Hinrichtungsplatz erinnert, finden Sie unweit des Wasserturms.