Harmonická hudba mistrů polyfonie Einstimmige Musik von Meistern der Mehrstimmigkeit

Ludwig Frankmar z Berlína hraje na svém barokním violoncellu Suitu d moll od Marina Maraise a také čtyři fantazie z „Fantaisies pour la Basse de Violle“ od Georga Philippa Telemanna. Na sklonku 17. století se již nemluvilo o specifickém „francouzském stylu“, protože ten se stále více integroval do převládajícího „italského stylu“. Marin Marais – sólový gambista Krále Slunce – se tímto vývojem nenechal ovlivnit, ale psal hudbu, která navazovala na díla jeho vzoru a učitele Jeana-Baptista Lullyho. S více než 6 000 dochovanými skladbami je dílo Georga Philippa Telemanna neuchopitelné. Zahrnuje všechny žánry a styly. Telemann je nejplodnějším – a pravděpodobně nejrozmanitějším – skladatelem v historii hudby. V roce 1721 se stal ředitelem církevní hudby v Hamburku. V roce 1735 tam vydal 72 fantazií pro sólové nástroje; 36 pro cembalo a po 12 pro housle, flétnu a violu da gamba. Fantazie pro violu da gamba byly považovány za ztracené, dokud nebyly v roce 2015 znovuobjeveny. Ludwig Frankmar (*1960) vyrůstal ve švédské rodině církevních hudebníků a studoval ve svém rodném městě Malmö u Guida Vecchiho a po mnoha letech jako orchestrální hudebník u Thomase Demengy na Vysoké škole hudby v Basileji. Poté, co opustil orchestrální dráhu, se nejprve věnoval soudobé hudbě. Kontakty a spolupráce s kostelními hudebníky ho přivedly k staré hudbě, načež následovalo studium barokní hudby na Sweelinckově konzervatoři v Amsterdamu. Zaměřuje se na ranou sólovou hudbu pro malé basové nástroje z období pozdní renesance a baroka, kdy ještě neexistovalo jasné rozlišení mezi gambami a violoncelli. Jeho nástrojem je pětistrunná barokní violoncello od Louise Guersana (Paříž, 1756). Je členem souboru farnosti Dietricha Bonhoeffera v berlínské čtvrti Lankwitz.

Ludwig Frankmar aus Berlin spielt auf seinem Barokcello die Suite d-Moll von Marin Marais, sowie vier Fantasien aus ‚Fantaisies pour la Basse de Violle‘ von Georg Philipp Telemann. Im ausgehenden 17. Jht. sprach man nicht mehr von einem spezifisch ‚Französischen Stil‘, da sich dieser zunehmend in den vorherrschenden ‚Italiensichen Stil‘ integriert hatte. Marin Marais – der Sologambist des Sonnenkönigs – ließ sich von dieser Entwicklung nicht beeinflussen, sondern schrieb eine Musik, welche sich an die Werke seines Vorbilds und Lehrmeisters Jean-Baptiste Lully anschließ.u003cbr /u003e Mit mehr als 6.000 überlieferte Kompositionen ist Georg Philipp Telemanns Werk nicht zu fassen. Es streckt sich über alle Gattungen und Stilrichtungen. Telemann ist der produktivste – und wohl unüberschaubarste Komponist der Musikgeschichte. 1721 wurde er Kirchenmusikdirektor in Hamburg. 1735 veröffentlichte er dort 72 Fantasien für Soloinstrumente; 36 für Cembalo und je 12 für Violine, Flöte und Gambe. Die Gambenfantasien galten als verschollen bis sie 2015 wiederentdeckt wurden. Ludwig Frankmar (*1960) ist in einer schwedischen Kirchenmusikerfamilie aufgewachsen und studierte in seiner Heimatstadt Malmö bei Guido Vecchi sowie, nach vielen Jahren als Orchestermusiker, bei Thomas Demenga an der Musikhochschule Basel. Nachdem er den Orchesterberuf verließ, beschäftigte er sich zunächst mit zeitgenössischer Musik. Kontakte und die Zusammenarbeit mit Kirchenmusikern führten ihn zur Alten Musik, wonach ein Barockmusikstudium an dem Sweelinckkonservatorium in Amsterdam folgte. Er konzentriert sich auf die frühe Solomusik der kleinen Bassinstrumente aus der Zeit der späten Renaissance und des Barock, in der es zwischen Gamben und Violoncelli noch keine deutliche Trennung gab. Sein Instrument ist ein fünfsaitiges Barockcello von Louis Guersan (Paris, 1756). Er ist Mitglied des Ensembles der Dietrich-Bonhoeffer-Gemeinde Berlin-Lankwitz.